Pátek s velkým P...
Musím říct, že včerejší den se velmi vydařil. Připadám si nějak samostatnější, hezčí, úspěšnější a mé sebevědomí se pomalu dostává z mínusových hodnot do kladných čísel. Konečně!!! Ale začnu úplně od začátku...
Ráno jsem samozřejmě zaspala a pak na sebe rychle naházela nějaké nejbližší hadříky, namalovala se a vyrazila do bývalé práce pro potvrzený výkaz do agentury. Kolegyně Jana mi ho dala a já ho šla odfaxovat. Ale nějak se mi to úplně nedařilo, protože se to nějak zaseklo a pak zas a nakonec mi pomohli až kolegové stojící opodál. A v tu chvíli jsem opět spatřila HO. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý kolega neznámého jména. Podruhé v životě se mi z nějakého muže opět podlomila kolena. A tak vycházím z kanceláře a říkám to kolegyni Janě a přemýšlím nad tím, že prostě nemůžu odejít. A tak načmárám na papírek vzkaz se svým mobilním číslem a pozváním na kafe a Jana mi slibuje, že mu tento vzkaz předá, až budu pryč...
Zklamu vás, je to dva dny a zatím se neozval. Žádný happyend se nekoná. Ale i tak jsem na sebe hrdá. V tu chvíli jsem totiž naprosto vytěsnila svůj bývalý vztah. Prostě už je to jednou provždy pryč. A tak ještě dnes večer smažu jeho číslo a fotky uložím do krabičky spolu s Honzovýma...
Ale zpět k pátečnímu dopoledni: z Edenu jsem jela na Hlavák, kde mě na magistrále nabrala Anička se strejdou a červeným fárem jsme vyrazili směr Vsetín. Fajně jsme pokecali, cesta utekla jako voda a já začala přemýšlet nad tím, že bych se stavila na třídním srazu...
A najednou mi volá Jirka, že mě vyzvedne a půjdem tam spolu...
Už se mi nějak nechtějí psát podrobnosti, takže skončím tím, že napíšu, že ve 3:54 jsem uléhala do postele a přemýšlela nad mužem neznámého jména, který se mi doteď neozval, asi ani nikdy neozve a kterého už asi nikdy neuvidím...a tak se zítra vydám hledat tři oříšky a na toho svého prince si budu muset ještě počkat;-).
